Smutný...

25. února 2008 v 16:32 |  Interesantní: příběhy,ankety....
Ano, to jsem já. A připadám si jako v kleci. Proč? Tu klec jsem si pro sebe přece přichystala sama! Já sama jsem se mohla rozhodnout, bylo to na mě. Proč jsem to udělala?????!!!!!!!.......Abych nebyla sama. To bylo tak strašně, tak strašně moc krátkozraké......abych nebyla sama. Jenže to bylo chvíli, chviličku a teď jsem úplně sama. Samotinká. Jako malinkatý ostrůvek v tom největším oceánu. Ne ostrůvek-........kamínek, maličkatý kamíneček na tom nejhlubším oceánském dně. A ten oceán je mořem zoufalství a beznaděje.

Já udělala krok. Myslela jsem si, že krok vpřed, nahoru......a že se budu moct kdykoliv vrátit. Nevěděla jsem, že ten krátký okamžik, kdy jsem se rozhodla tak zásadně ovlivní můj život. Kdybych tak věděla, že ten krok nevede vpřed, ani nahoru ani na světlo. Teˇuž vím, že vedl jen na dno temného, ledového oceánu. Oceánu smrti.

Nikdy bych nevěřila, jak dvě písmena rozhodnou můj osud. Tehdy jsem byla na rozsectí. Přišla jsem na něj hezkou, úhlednou cestičkou. a na tom rozcestí jsem řekla jen jedno slovo - JO. A to slovo rozhodlo, že se vydám po na pevní pohled lákavé cestě do smrtícího oceánu. Kdyby mi tehdy někdo řekl, kam ta cesta vede! Jenže rozsestníky v životě neexistují. Jaké by to pak bylo? Život by plynul lehce, bez překážek. Ale co by to bylo za život? Nikdo by neudělal chybu.......

Teď jsem však chybu udělala já. Jednu jedinou zásadní chybu. A pak už se chyby nedaly vrátit a já se nechala unášet po cestě - špatné cestě. Ta cesta vedla z kopce, ale bez větších překážek. Všechno za mě řešili ti, kdo mne svedli na tuto cestu. A já se nikdy nechtěla vrátit - ne vrátit, to vlastně nejde, ale hledat cestu, jinou, malou cestičku, třeba strmou a plnou překážek, ale tato cestička by mne dovedla zpět na rozcestí, kde už bych věděla kam. Ale já nechtěla. Nechtěla jsem hledat malé, obtížnější cesty. Já šla stále rovně, až na pobřeží. Ještě tam jsem se mohla vrátit. Teď však ležím na pobřeží a polévají mne první ledové vlny.....

Teď už vím, jak se věci mají. Vím, že je to pozdě. Všechno jsem si uvědomila pozdě. Až teď když tu ležím a tiše umírám. Když bych tehdy řekla NE a drogy si nikdy nevzala..... nepředávkovala bych se teď a neležela bych tu v tiché, špinavé uličce....

Vím, že tohle jsou moje poslední chvilky. Zachvíli mne už vlny spláchnou. Těžko se mi dýchá a už nevidí ani uličku, jen mlhu. Moc bych se chtěla omluvit těm, kterým jsem svým rozhodnutím ublížila. Zachvíli už bude konec a já se toho konce bojím. Přeji si, aby u mě byla maminka a držela mne za ruku, když umírám. Aby mne pohladila po vlasech a řekla několik utěšujících slov. A táta, který by mi řekl, že každý v životě děla chyby, a odpustil mi. Abych se s nimi mohla rozloučit a říst jim, ře vím, že jsem udělala chybu. Ježe na všechno je už pozdě a vlny mne pomalu unáší pryč.....


Zdroj-http://hopelessness.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama